Česko je v Evropě dinosaurem. Kvůli obnovitelným zdrojům

Česko se stále více staví v rámci Evropy do role energetického dinosaura. Zatímco Evropskou komisí předložený cíl dekarbonizace do roku 2050 podpořila drtivá většina zemí včetně původně zdrženlivého Německa, Itálie a naposled i Slovenska, ČR byla mezi hrstkou států, které návrh nepodpořily. Je však velmi pravděpodobné, že ke schválení přesto dojde nejpozději na podzim tohoto roku.

Tváří v tvář rychle postupující klimatické změně, která se v podobě teplotních extrémů a sucha projevuje i v tuzemsku, si evropská veřejnost žádá prohloubení dosavadních ambicí a politici konečně začínají naslouchat.

Kontinent, který byl kolébkou průmyslové revoluce založené na spalování milionů tun uhlí, se  podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Tomáše Jungwirtha staví do čela transformace na nízkoemisní a udržitelné technologie. Česko však zůstává hluboce pozadu jak ve zvyšování kapacity obnovitelných zdrojů energie, tak i pokud jde o ukončení spalování uhlí, uvedl Jungwirth v Mladé frontě Dnes.

Česko se nechce zbavit znečišťovatelů

Tuzemské hnědouhelné elektrárny patří ke zdaleka největším znečišťovatelům ovzduší. Například  elektrárna Počerady vypouští téměř 10 procent všech emisí a má velmi negativní vliv na zdraví lidí ve svém okolí. Chce-li stát, potažmo ČEZ, chránit zdraví obyvatel a minimalizovat dopady na klimatické změny, měl by ji okamžitě odstavit a ne uvažovat o jejím prodeji do soukromých rukou, ve kterých by ještě desítky let sloužila. Její produkce by přitom nikde nechyběla, protože celou kapacitu této elektrárny ČEZ vyváží za směšně nízké ceny do zahraničí.

Zaostáváme za dlouhodobými cíli

Dlouhodobé evropské záměry v energetice se vytváří s desetiletým výhledem. Zatímco ty pro rok 2020 se propsaly do právně vymahatelných závazků každého z členských států, pro nadcházející dekádu existují pouze společné celoevropské cíle, které teprve musí jednotlivé země promítnout do svých národních klimatických plánů. Cíle hovoří o  snížení celkových emisí skleníkových plynů o 40 % oproti roku 1990, dosažení 32 % podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie a zvýšení energetické účinnosti ekonomiky o 32,5 %. Česko za těmito cíli výrazně zaostává.

Český plán bez ambic

Návrh českého plánu kupříkladu počítá s tím, že v roce 2030 se má uhlí podílet na výrobě elektřiny téměř 40 %, což v celoevropském srovnání působí jako skutečně dinosauří přístup. Podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie by měl v příští dekádě vzrůst o pouhých 4,5 procentního bodu na 20,8 %. V sektoru spotřeby elektřiny pak ČR nepočítá téměř s žádným nárůstem obnovitelných zdrojů a mezi zeměmi EU si pro rok 2030 stanovila vůbec nejnižší podíl – 14,2 %. To je mimochodem o deset procentních bodů méně než Slovensko. K návrhu českého plánu se v uplynulém týdnu vyjádřila Evropská komise a podle očekávání žádá zvýšení předložených ambicí. Podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě by se měl zvýšit na 23 % a měly by být nalezeny nové oblasti pro zvýšení energetické účinnosti.

Bez podpory fotovoltaice

Po chybně nastavené provozní podpoře a solárním boomu z roku 2010 může být pochopitelné, že se čeští politici nehrnou do dalšího rozvoje sluneční energie. Ignorují tak ale fakt, že fotovoltaiku lze podporovat i jejím zahrnutím do tržních mechanismů, například prostřednictvím aukcí. Potenciál větrné energetiky pak dnes není v Česku využit téměř vůbec. Konečná podoba plánu by vedle toho měla věnovat pozornost podpoře komunitní energetiky. Ta elektřinu z obnovitelných zdrojů umožňuje využít přímo v obcích nebo dobrovolných sdruženích, které společně zainvestují do zeleného zdroje, a zajistí si tak soběstačnost.

Nastoupení cesty ke klimaticky neutrální společnosti v polovině století nevyžaduje nic menšího než proměnu uvažování českých politiků. Země potřebuje dlouhodobou vizi, schopnost nadresortního řízení i rozsáhlé investice. To vše při vědomí skutečnosti, že klimatická krize, na jejímž pozadí se vše odehrává, představuje hrozbu civilizačních rozměrů a přechod na udržitelnou ekonomiku je naší nejlepší šancí, jak této hrozbě čelit.